V posledním newsletteru před odletem do Japonska se chci totiž podělit o několik tipů na méně tradiční suvenýry, které jsem si v průběhu let dovezl.

Když si vybavím úplně první cestu, můj kufr zaplnily hlavně sladkosti, pár anime figurek, sada jídelních hůlek a několik drobných talismanů. Zkrátka věci, které napadnou asi každého.

O několik návštěv země později se ale obsah zpátečního zavazadla docela proměnil. Řekl bych, že bývá více praktický. Netvrdím, že bych už domů nevozil čaje nebo karé kostky, ale přece častěji vyhledávám věci, které nezmizí po prvním vaření.

A přesně o nich vám teď píšu. Deset nákupů, které přečkaly zkoušku času a i po letech mají své pevné místo v mém (skoro) každodenním životě.

Mé oblíbené suvenýry

• Deštník — Není od věci dovézt si ten průhledný, co seženete za pár korun třeba v supermarketu (kolemjdoucí v Česku vždy překvapí), ale doporučil bych taky značku Hokusai Graphic. Mají pár poboček ve velkých městech a dělají opravdu kvalitní deštníky s řadou nádherných vzorů. Velké i malé. Doma jich máme už několik a další pravidelně vozím jako dárky.

• Karabina ve tvaru Totora — Na Ghibli produkty se vyplatí vyrazit do oficiálních obchůdků Donguri Kjówakoku, a ze všech blbinek, co jsem si tam v průběhu let pořídil, je tahle asi nejméně tradiční, byť maličká. Už několikrát mi ale přidělala starosti, protože mate letištní skenery (asi vypadá jako zbraň). Doporučuji nevozit v příručním zavazadle…

• Stojánky na kartáčky — Minimalismus, co mě baví! Všiml jsem si jich v jednom našem ubytování v Tokušimě a hned začal hledat, kde je můžu sehnat. Prodávají se v Muji, nemáte zač.

• Pouzdro na kabel — Když už je řeč o Muji (což je taková japonská něco-jako-ikea), další drobnost, kterou mám v ruce opravdu denně, je jednoduché a praktické pouzdro. Spodní část se dá po vysunutí využít i jako stojánek na mobil.

• Předložka do koupelny — Vůbec první ne-jídelní věc, co jsem si kdy v Japonsku pořídil. Obchod už si bohužel přesně nevybavím, šlo o nějakou obdobu Hornbachu, ale když jsem tam ten Ghibli vzor s kocourem Džidžim viděl, nemohl jsem ji nechat ležet.

• Vlastní razítko hanko — Nejde o něco, co byste využili zrovna pravidelně, ale kromě talismanu to může být i originální ozdoba na pohledy. Jednoduché razítko s vaším jménem si můžete nechat udělat na počkání třeba v některém papírnictví.

• Podtácek — Existují Češi, co nemají rádi podtácky? Neříkám, že jsem sběratel, ale když vidím opravdu hezký kousek, tak ho občas koupím. Z Japonska mám doma zatím dva a ten novější jsem objevil na Jakušimě. Má tvar ostrova a je z lokálního dřeva.

• Hrníčky — Mohl bych zmínit krásné čawany na mačču, co jsme si koupili předloni v Kanazawě, ale stejně nejčastěji používáme dva úplně jednoduché tmavomodré hrnky, které jsme úplně náhodou objevili v běžném hypermarketu v Kurašiki.

• Obrázek z tržiště — Nejen na blešácích můžete často narazit i na lokální umělce a od těch já nakupuju moc rád, protože je tím nejen podpoříte, ale současně získáte něco jedinečného. Naším posledním úlovkem je obrázek koi kapříků.

• Kraťasy — Oděvní značka Uniqlo je legendární. Mají super trička i ponožky, ale osobně bych vám doporučil mrknout na kraťasy. Jsou rozhodně jedny z nejlepších, co jsem nosil. Pohodlné, s dobrým zapínáním a dostatkem kapes, kdy v jedné z nich najdete i speciální místo na telefon. Doma už mám dva páry a letos chci přidat ještě jedny v jiné barvě. Mám pocit, že je to řada Geared. Výborné, hlavně outdoorové kraťasy, pak má i značka Montbell.

Tolik za mě.

Výhoda je určitě i to, že žádná z uvedených položek nestála víc než pár stokorun, takže vás podobné nákupy nezruinují.

Jestli jste se něčím z toho inspirovali, budu jen rád. A stejně tak ocením, když se podělíte o vlastní doporučení. Ať vím, po čem se pídit příště.

Mata ne v srpnu — a sledujte mou aktuální výpravu na sítích 👋

PS: Suvenýry byly tématem taky našeho podcastového povídání s Honzou, takže pokud chcete další tipy, zamiřte na Spotify nebo jinou oblíbenou poslechovou platformu. Nová epizoda bude dostupná už brzy.

Jak můžete vidět na mapce níže, jen v Tokiu na mě blikají desítky zelených vlaječek, které značí nejčastěji nové kulinářské body k otestování. Žluté hvězdy jsou fajn místa, kde se mi líbilo a srdíčka tradičně dávám těm nejlepším, kam se rád vracím: Má ho třeba má oblíbená restaurace na Šindžuku Fuunji. Doporučuji, ale počítejte s frontou.

Jak vybrat dobrý podnik?

Read more

PS: Už teď vám můžu prozradit, že příští epizoda se bude týkat podstatně pozitivnějšího tématu: suvenýry. Co sami vozíme domů a co naopak přivézt s sebou do Japonska, třeba pro náhodné nové přátele.

Spousta lidí si možná představí uctivé fanoušky, kteří po zápasech na mistrovství světa poctivě uklízejí stadion. Přesně jako teď během šampionátu v USA.

Anebo Krále Kazu (Kazujoši Miura), legendárního hráče, který svou profesionální kariéru začal už v roce 1982… A pokračuje dodnes. Ve svých 59 letech kroutí další sezónu v dresu pětiligového klubu Atletico Suzuka.

Přiznám se, že sám fotbal moc nesleduju. I přesto mám ale zrovna tohle spojení jasně dané: Japonský fotbal = Kapitán Cubasa. Láska z dětství a nejspíš i vůbec první anime, které jsem sledoval.

Znáte ho?

Globální jackpot

Když autor Jóiči Takahaši v roce 1981 mangu poprvé vydal, fotbal v Japonsku zdaleka neměl takové renomé. Národním sportem číslo jedna byl (a stále je) baseball a profesionální fotbalová liga v zemi vůbec neexistovala. Takahaši se ale během sledování světového turnaje v roce 1978 do fotbalu zamiloval a řekl si, že ho zkusí představit i japonským dětem.

Asi tušíte, že trefil jackpot. Příběh o malém klukovi, který bere míč jako svého nejlepšího kamaráda a sní o tom, že vyhraje pro Japonsko mistrovství světa, měl v zemi obrovský úspěch — Cubasa motivoval tisíce dětí k tomu, aby vyměnily baseballové pálky za kopačky a svým způsobem tak připravil půdu pro to, aby mohla v roce 1992 vzniknout profesionální J.League.

K inspiraci Cubasou se dnes hrdě hlásí největší legendy japonského fotbalu jako Hidetoši Nakata, Šunsuke Nakamura, zmíněný Král Kazu, ale taky hvězdy světového formátu: Andrés Iniesta, Zinedine Zidane, Lionel Messi i Kylian Mbappé.

Takahaši zkrátka udělal z fotbalu epickou podívanou plnou „superhrdinských“ střel popírajících fyziku a trefil dokonalé načasování. V tehdejším Japonsku zaplnil sportovní vakuum, zatímco na Západě nabídl dětem vůbec první dynamický seriál o jejich milované hře. A samozřejmě postavy, ve kterých se dokázal zhlédnout každý.

Tip pro opravdové fanoušky

Pokud stejně jako já patříte mezi milovníky Cubasy, doporučuji (vedle nákupu originální mangy) při cestě po Japonsku navštívit tokijskou čtvrť Kacušika. Je to autorovo rodiště a hned na několika místech zde najdete bronzové sochy znázorňující hlavní postavy příběhu.

Pro mě osobně to bylo splnění jednoho z dětských snů.

Mata ne za dva týdny 👋

PS: Pokud neznáte ikonický song z úvodní znělky seriálu, hned to napravte!

Ano, letní měsíce v Japonsku jsou náročné a kdo je chce zvládnout ve zdraví, ten se musí připravit. Taky mě to letos čeká.

O to víc mě před pár dny zaujala zpráva lektorky japonštiny Elišky Novákové, která si na tento rok připravila e-mailového Průvodce japonským létem. Skvělý nápad!

A protože mě to vážně moc zaujalo, poprosil jsem Elišku, jestli by aktuální vydání mého newsletteru nevzala na sebe — a připravila pro vás malou ochutnávku toho, o čem její letní série bude. Vybrala si k tomu mé nejoblíbenější téma: zmrzlinu. 🍧

Kakigóri

Když se řekne léto, Japoncům se mezi prvními vybaví tradiční japonská zmrzlina kakigóri (かき氷) — led nastrouhaný na tak jemné plátky, že připomíná čerstvě napadaný sníh. Ten se pak polévá sirupy a zdobí ovocem, sladkými fazolemi azuki nebo kondenzovaným mlékem.

Jak taková zmrzlina vypadá? Podívejte se na stránky japonské restaurace Momidžija.

Možná vás překvapí, že kakigóri jedli už okolo 11. století; byla to luxusní pochoutka pro členy kjótského císařského dvora. V té době se led uchovával ve speciálních ledových sklepech himuro (氷室). Nejbližší himuro bylo ve vedlejší prefektuře Nara, která v létě dávala uchovaný led císaři.

Jak tehdy kakigóri připravovali? Led se strouhal nožem a poléval sirupy z různých rostlin: vinné révy, horské hortenzie nebo břečťanu. Jedovatých látek z hortenzie a břečťanu se kuchaři zbavovali fermentací.

V období Edo (17.-19. století) si na kakigóri začala pochutnávat i knížata v tehdejším Tokiu. Běžní Japonci si museli počkat až na konec 19. století, kdy v Jokohamě otevřel první stánek. Led dováželi z ostrova Hokkaidó a typické příchutě tehdy byly:

• Kintoki - se sladkými fazolemi azuki

• Juki (sníh) - led posypaný cukrem

• Mizore (déšť se sněhem) - led přelitý čirým sirupem

Po 2. světové válce se pak začaly používat vícebarevné sirupy, ovoce a kopečková zmrzlina. Dnes mezi nejoblíbenější příchutě patří mačča, jahoda, mango nebo „blue hawaii“, což je prostě modře obarvený sirup. A někdy se objevují i slané varianty, jako třeba kakigóri s příchutí špaget carbonara na styl studených nudlí hijaši čúka.

Chtěli byste kakigóri ochutnat, ale do Japonska se teď nedostanete? Občas ho nabízí na japonských akcích různě po Česku nebo si na něj můžete zajít do restaurace Izumi v Praze.

Toužíte se o japonském létě dozvědět víc? V tom případě si nenechte ujít e-maily plné zvyků, letních festivalů a jídla, které Eliška připravila coby Průvodce japonským létem 🎐

Eliško, ještě jednou moc díky!

A já se na vás budu těšit opět za dva týdny.

Mata ne 👋

PS: V červenci, kdy budu v Japonsku, newslettery sice vycházet nebudou, o to víc čerstvých postřehů ale najdete hlavně na mém Instagramu. A pokud jste mezi předplatiteli, neváhejte si napsat o pohled nebo klidně i malý suvenýr. 😉

„Bylo by super sdílet pohled na aktuální témata v Japonsku očima dvou lidí! Někoho, kdo žije v Česku a pozoruje věci spíše z dálky, a někoho přímo na místě.“

Zhruba taková myšlenka stojí za touto novou podcastovou sérií, kterou jsem pracovně nazval Mimořádná linka — pravidelně a na dálku se budeme, s japanologem Honzou Hromkem, scházet u mikrofonu, abyc…

Read more

Katarzyna Boni se specializuje na psaní o Asii. Několik let žila v Japonsku, Číně, Kambodži, Thajsku... V oceňované knize „Ganbare! Workshopy smrti“ otevřela příběh lidí, kteří se srovnávají s následky ničivých událostí roku 2011, zemětřesení, vlny cunami a katastrofy v jaderné elektrárně Fukušima.

Read more

A je to velká škoda!

Představte si obrovský kus země, kde se divoké sopečné hory střídají s hlubokými cedrovými lesy, rýžovými políčky a skrytými horkými prameny. Je to kraj, kde vám v létě bude o něco příjemněji a v zimě zažijete tu největší sněhovou nadílku na světě. Oblast, kde se vyrábí jedno z nejlepších saké a kde čas plyne o poznání pomaleji.

Zkrátka ten autentický, tichý a spirituální venkov, který v blikajícím a neonovém Tokiu nemáte šanci zažít.

Jenže většina turistů tam stejně neskončí.

Past jménem „Zlatá trasa“

Konečně máte letenky a vaše vysněná cesta do Japonska se blíží. Vyhnete se Tokiu a Kjótu? Asi ne. Stejně jako by turisté na dovolené u nás nejspíš nevynechali Prahu. Jasně, bylo by skvělé prošlapat si Jeseníky, ale kolik lidí to napoprvé udělá…

Populární oblasti jsou populární právem. Výborná dostupnost, pohodlné zázemí, hromada atrakcí, super jídlo, památky, noční život. Prostě to Japonsko z pohlednic a instagramových reelsek.

Na nic jiného obvykle nezbyde čas.

Pokud nevyrazíte do Japonska opakovaně, šance, že budete objevovat odlehlejší lokality jako Tóhoku, je relativně malá. A dává to dobrý smysl. Třeba i proto, že:

• Šinkansen vás dnes sice doveze do velkých měst bleskově, ale k řadě památek se bez auta dostanete jen těžko. A do řízení se každému nechce.

• Tóhoku nemá jeden jasný benefit, ikonický bod, na který by lidi lákalo. Nabízí od všeho trochu (příroda, kultura, festivaly), ale nic, s čím byste si oblast na první dobrou spojili.

• Protože sem cizinci historicky moc nejezdili, infrastruktura není tak pro-turistická. Méně anglických cedulí, omezenější možnosti ubytování, atd.

Tak trochu začarovaný kruh.

Na druhou stranu, jestli se vám poštěstí vyrazit do Japonska více než jednou, jste v zemi na delší dobu, anebo zkrátka rádi jezdíte opačným směrem než davy, má pro vás tento „nezájem“ nejednu výhodu.

Třeba nižší ceny a téměř jistou šanci, že utečete před turistickým šílenstvím. Tokio a Kjóto momentálně praskají ve švech.

A k tomu uvidíte místa, která jen tak někdo z našinců nezná:

• Skalní chrám Jamadera

• Obří rýžové obrazy ve vesnici Inakadate

• Úchvatné lucerny z Aomori (a nedaleké město Hirosaki)

• Záliv Macušima poblíž Sendai

• Samurajskou čtvrť Kakunodate

Je toho fakt hodně a celý region jde turistům pomalu naproti.

Stihli jste už nějakou jeho část navštívit? Co se vám líbilo nejvíce? Rád si přečtu vaše tipy.

Mata ne za dva týdny 👋

PS: Tóhoku jsem si jako téma aktuálního newsletteru vybral i proto, že se tam brzy chystám. Po docela dlouhé době — naposledy jsem byl v roce 2018 v Aomori. Své zážitky a postřehy s vámi samozřejmě budu sdílet. Už za necelé dva měsíce. Připravte se. 😉

A právě tomu druhému bych se dneska rád věnoval.

Místo, kde budu spát, je totiž velká součást zážitku, které se snažím věnovat přiměřeno…

Read more

Vypadají totiž takhle. ⬇️

Originálních designů je po celé zemi prý přes 12 tisíc. A postupně přibývají nové, jako třeba série spojená s Pokémony.

Každé město, ať už metropole nebo malá obec, má obvykle svůj vlastní vzor, který odráží jeho unikátnost. Symbolické květiny, lokální tradice, pro region typické potraviny, významné osobnosti i popkultura, to vše se na poklopech může objevit.

Většina kanálů si drží obvyklou „litinovou“ podobu, ale pár exemplářů dostane i hezky barevné provedení, a to je pak podívaná! O to napínavější je potom jejich hledání. Největší šanci vám obvykle přinese okolí hlavního nádraží daného města nebo nějaké populární atrakce.

Barevné verze jsou ručně vylévané speciální pryskyřicí. Použitá barva je extrémně odolná, aby vydržela dekády projíždění aut i drsné počasí, a zároveň neklouzala pro chodce.

Kde se vzaly?

V 70. letech minulého století mělo Japonsko moderní kanalizační systém jen ve velkých městech. Jenže když se vláda rozhodla modernizovat zbytek země, narazila na odpor místních. Stručně řečeno, lidé v menších městech a na venkově nechtěli posílat své daně na něco, co je pod zemí a není to vidět.

Zlom nastal v roce 1985. Vysoký úředník tehdejšího ministerstva výstavby, Jasutake Kameda, přišel s nápadem: „Co kdybychom ty poklopy udělali tak hezké, že na ně lidé budou hrdí?“

Kameda navrhl, aby si každá obec mohla vytvořit vlastní design, který by reprezentoval její lokální identitu. Ministerstvo to podpořilo a začala neoficiální soutěž o nejhezčí poklop v zemi.

No a dnes má přes 95 % všech japonských municipalit svůj vlastní, unikátní design.

Nečekaný fenomén

V současnosti existuje kolem kanálů docela početná komunita fanoušků, kteří cestují po Japonsku čistě s cílem najít a vyfotit ty nejkrásnější kusy do sbírky. Někdy se jim říká „manholers“ neboli nadšenci do poklopů.

Stačí si vyhledat skupiny třeba na Facebooku, kde si lidé vyměňují své úlovky a tipy, jak je najít. K tomu vychází i bezplatné sběratelské karty (s GPS souřadnicemi), které vám dají např. v informačních centrech. A pochopitelně najdete i krámky se stylovými suvenýry. Jeden takový je v obchodním domě Hands v tokijské čtvrti Šibuja. Letos se tam chystám, tak vám pošlu fotky.

K tématu japonských kanálů existuje na YouTube i povedená přednáška Lucie Melounové, autorky kanálu Japondělí.

Je to zkrátka jeden z řady fenoménů, který mimo jiné pomáhá přesměrovat část turistů na místa, kam by se z vlastní vůle možná nikdy nevydali.

A mě samotného nutí poklopy pravidelně koukat nejen kolem sebe, ale taky pod nohy. Zkuste to při své návštěvě Japonska taky.

Mata ne za dva týdny 👋

PS: Tento newsletter vám výjimečně píšu na mobilu z jednoho malého norského městečka (pardon za zpoždění a případné překlepy). Jsem tady na krátké dovolené, abych načerpal energii do dalších projektů. Nádherná příroda a příjemný chládek. Mimochodem nově tady začali vyrábět populární japonskou zmrzlinu v sušence Monaka :)

Nákup výhodných letenek byl s ohledem na kazisvěta Trumpa tentokrát divočejší, než by se mi líbilo… Nakonec proto vůbec poprvé otestujeme jihokorejskou společnost Asiana s p…

Read more

Pro mě je to přitom jeden z hlavních gastro-favoritů.

Japonské kari, neboli karé.

Není kari jako kari

Čekáte pálivou nálož koření, ze které se vám orosí čelo jako u indického kari? Nene, japonské karé je docela jiné. I když pálit umí někdy taky. V prvé řadě je to hustá, krémová a chuťově spíše jemně sladká omáčka, kterou Japonci povýšili na národní poklad.

Nejčastěji ho potkáte ve třech podobách:

• Karé raisu: Klasika s rýží (jí se lžící, ne hůlkami).

• Karé udon: Verze s tlustými pšeničnými nudlemi.

• Karé pan: Smažená „houska“ plněná kari (ideální svačina z konbini).

Základem je jíška, která mu dává tu nezaměnitelnou sametovou texturu, a pak kousky brambor, mrkve, cibule a někdy také jablek.

Kde se v Japonsku vzalo?

Možná vás to překvapí, ale kari do Japonska nepřišlo z Indie, ale z Velké Británie. V období Meidži ho tam přivezli námořníci britského královského námořnictva. Japonci si ho (jak mají ve zvyku) přetvořili k obrazu svému a dnes je to jídlo, které definuje japonský „comfort food“. A já jim za to upřímně salutuju.

Představa, že si během deštivého dne sednete k barovému pultu a před vás přistane talíř s hromadou rýže, tmavou omáčkou a čerstvé usmaženým vepřovým řízkem, si přímo říká o zvolání: Svět je ještě v pořádku!

Karé je prostě jistota každé mé výpravy. Stejně jasná, jako že si hned po příletu v konbini „vyzvednu“ vajíčkové tousty a onigiri s tuňákem a majonézou.

Kam si na karé zajít?

To nejlepší často najdete v menších lokálních restauracích, ale pokud chcete zkusit osvědčenou klasiku, vsaďte na tyhle dva řetězce:

• CoCo Ichibanya: Tady si můžete navolit vše od pálivosti (1–10) až po gramáž rýže. S tou pálivostí ale opatrně, level 5 a výš už jsou smrtící…

• Go! Go! Curry: Specialista na Kanazawa curry s téměř černou, hustou omáčkou. Poznáte je podle gorily v logu.

Mimochodem, k té možnosti úpravy objednávky v CoCo se váže jedna vtipná historka, která mě dovedla k tomu, že jsem se pak dva dny nemohl na jídlo ani podívat. Schovám si ji ale na některý z příštích newsletterů.

A vy, pokud se do Japonska chystáte, si rozhodně zapište karé na seznam k ochutnání. Nebudete litovat.

Mata ne za dva týdny 👋

PS: Víte, co je super? Že si takové japonské karé velmi snadno uděláte i doma. Stačí koupit předchystané karé kostky (třeba značku Golden Curry), co seženete v dobrých asijských potravinách, přidat zeleninu, rýži a případně maso (mně chutná i s obalovanou treskou). Do půl hodiny máte hotovo. Vařili jsme si ho zrovna včera. Lahoda!

OMRKNOUT TABULKU

Už teď tabulka obsahuje přes 300 míst hlavně v Tokiu, Ósace a Kjótu, ale i v dalších japonských…

Read more

Ani zdaleka nepatřím mezi největší sběratele, ale i tak se nám za ty roky doma nastřádalo přes 500 svazků. Mohlo by to působit jako vychloubání, často jde přitom spíše o logistický oříšek. Obzvlášť, když se člověk stěhuje.

Na druhou stranu jsem díky tomu už ledacos přečetl, a tak se s vámi chci podělit nejen o pár tipů, do jakých příběhů se pustit, ale hlavně o několik zajímavostí o manze samotné.

10 věcí, které patrně nevíte

Čte se zprava doleva a jeden příběh se nezřídka roztáhne do dvaceti i více svazků. To jsou dneska už dobře známá fakta. Pokud ale japonský komiks vnímáte jen z dálky anebo ho prostě čtete, ale neřešíte do hloubky, je dost dobře možné, že o něm některé věci vůbec netušíte:

1. Západní kořeny: I když se často tvrdí, že manga vychází z prastarých japonských svitků, její moderní podoba vznikla především díky silnému vlivu dovezených komiksů z USA a Evropy na přelomu 19. a 20. století. Nejdéle vydávanou „mangou“ v předválečném Japonsku byl dokonce americký novinový strip Bringing Up Father.

2. Nástroj válečné propagandy: Zatímco v 20. letech minulého století byly komiksy spíše liberální a uvolněné, ve 30. letech je japonská vláda začala tvrdě potlačovat a využívat k armádní propagandě. Například populární manga Norakuro učila děti, že je šlechetné padnout za svou vlast.

3. Doktor mangy: Osamu Tezuka, který je považován za zakladatele moderní mangy a anime, za svou kariéru nakreslil a napsal přes 150 000 stran pro 600 různých komiksů. Přestože byl extrémně plodným autorem, zvládl k tomu ještě úspěšně vystudovat medicínu.

4. Ztrátové časopisy: Většina sérií vychází nejdříve v objemných komiksových časopisech, jako je známý Shonen Jump. Jsou to týdeníky z levného recyklovaného papíru, na kterých vydavatelé v podstatě prodělávají. Fungují totiž primárně jako masivní marketingový nástroj. Skutečný zisk generují až samostatné knihy, tedy ty svazky, které mnozí z vás mají doma.

5. O osudu sérií rozhodují čtenáři: V každém komiksovém časopise najdete korespondenční pohlednici (a dnes i QR kód), přes kterou čtenáři hlasují, jaký příběh a jaké postavy se jim líbí. Na základě této týdenní zpětné vazby panuje brutální výběr – méně oblíbené komiksy jsou redakcí velmi rychle a nemilosrdně ukončeny a nahrazeny jinými.

6. Dálnice k penězům: Traduje se, že dálniční obchvat v Nagoji byl postaven výhradně pro autora Dragon Ballu, Akiru Torijamu. Ačkoliv jde o městskou legendu, kterou sám autor s úsměvem vyvracel, pravdou zůstává, že úřady v jeho rodné prefektuře dělaly vše pro to, aby v regionu zůstal. Jeho daňové odvody totiž tvořily podstatnou část místního rozpočtu.

7. Úspěšnější než všichni hrdinové: Série One Piece drtí světovou konkurenci. K dnešku prodala přes 600 milionů výtisků, což je více než třeba komiksy s Kapitánem Amerikou a X-Meny dohromady. Oba přitom mají ve vydávání několik desítek let náskok. Nedávno si pirátská manga vyšlápla i na světovou jedničku Supermana.

8. Drsný život kreslířů: Být autorem mangy (mangakou) je tak trochu dobrovolné otroctví s minimem odpočinku. Například Eiičiró Oda (autor zmíněného One Piece) před pár lety zmínil, že spí pouhé 3 hodiny denně. Vyhoření, zdravotní pauzy a přepracování jsou v oboru krutou daní za úspěch.

9. Neskutečné objemy prodejů: Manga je základem japonské populární kultury a zabírá neuvěřitelných 45 % vydavatelského trhu. I když se už fyzicky tiskne méně papírových časopisů, průměrná spotřeba obsahu díky mobilním platformám neklesá a na každého Japonce, kterých je zhruba 122 milionů, vychází v průměru 15 svazků ročně.

10. Česká manga premiéra nedopadla: Úplně první manga u nás nečekaně vyšla už v roce 2000. Šlo o titul Gon o malém dinosaurovi. U čtenářů ale neměl vůbec úspěch, takže vyšel pouze jeden jediný díl a vydavatel to následně vzdal. Dnes táhne český trh hlavně nakladatelství CREW, ale zmínit je třeba i Zoner Press, Egmont, Zanir, GATE, Argo a Hanami (vzpomínáme).

Pár tipů na rozloučenou

Z rukávu bych vám nejraději vysypal celou řadu doporučení. Když se ale budu držet těch největších, mým jednoznačným favoritem je už od dětství legendární Akira Torijama. Nejen kvůli Dragon Ballu, zbožňuju taky jeho veselou sérii Dr. Slump. Dokonale nakažlivý humor!

Mým druhým tipem nemůže být nikdo jiný než vizionář Inio Asano, který se ve svých příbězích zaměřuje na různé společenské problémy. Za zmínku rozhodně stojí Ojasumi Punpun, česky vydané Město světel a Solanin nebo vynikající apokalyptická série Dead Dead Demon’s De De De De Destruction.

No a do třetice aspoň heslovitě něco z těch, co bych neváhal vybrat do mého TOP10: Slam Dunk (Takehiko Inoue), Yotsuba&! (Kijohiko Azuma), Fire Punch (Tacuki Fudžimoto), případně Made in Abyss (Cukuši Akihito).

A co vy a manga… Čtete? Která je vaše oblíbená? Co byste rádi viděli v češtině? Jako vždy budu nadšený z vašich postřehů.

Mata ne za dva týdny 👋

PS: 26. dubna přivezu kousek Japonska na festival Literatura Žije v Českých Budějovicích. 📚 Moje povídání o manze i cestování startuje 16:15 v Biografu Kotva. Potkáme se?

Protože jsem toho bohužel nenatočil moc, byl jsem příliš zaujatý samotným zkoumáním věcí, přidám ještě pár fotek ⬇️

Read more

Mám na to vypiplanou tabulku.

Je to čas plný nadšení, očekávání, nových objevů. A co si budeme, taky mnoha ústupků a škrtání. Všechno se tam prostě nikdy nevejde.

Několik prvních výprav byl můj postup prakticky neměnný a harmonogram jsem stavěl hlavně podle zajímavých míst, lákavých rámen barů, neobjevených památek… Zhruba tři roky zpátky se ale něco změnilo.

Objevil jsem japonské bleší trhy.

Předstupněm blešáků pro mě byly second-handy. Řetězce jako 2nd Street, Surugaya nebo obchody ze skupiny Off jsou jedním z prvních míst, které dnes při zkoumání nového města hledám. Některé jsou specializované, jinde koupíte vše od anime figurek po okrasné talíře. Doporučuji vyzkoušet.

Láska pod širým nebem

Když jsme loni s partnerkou přistáli v Ósace, místo hotelu jsme z letiště zamířili rovnou na vlak do Kjóta, abychom stihli vyhlášené trhy u chrámu Tódži.

A byla to naprostá nádhera.

Mít v sobě jen o kousek méně soudnosti, nejspíš bychom zvládli zaplnit oba naše kufry hned první den pobytu. To máte tradiční kimona a boty, vlakové cedule, historické mince, baseballové kartičky, staré obrazy, fotoaparáty, sošky tanukiho, dřevěné hračky, čajové konvičky… Asi si to dokážete představit.

Píšu to celé samozřejmě s trochou nadsázky, každopádně návštěvy lokálních tržišť se opravdu staly jednou z mých oblíbených aktivit.

I když si tam nic nekoupíte, odnesete si přinejmenším zcela nový a jedinečný zážitek. Jsou to koneckonců místa plná krásných věcí, vzpomínek, příběhů a často i milých rozhovorů.

V obchodních řetězcích typu Don Quijote, kam velká část turistů obvykle zamíří, tohle prostě nezažijete.

Kam vyrazit na lov pokladů?

Po celém Japonsku jich najdete spoustu. Mnoho trhů se koná pravidelně, ale obvykle jen jedou nebo dvakrát v měsíci. Tady je pár těch populárních:

• Kjóto: Kóbó-san trhy: Vždy 21. den v měsíci. Je to obrovská akce přímo v areálu chrámu Tódži s krásnou dřevěnou pagodou.

• Tokio: Oedo trhy: Největší venkovní trh se starožitnostmi, obvykle každou 1. a 3. neděli (nebo sobotu) v měsíci u stanice Júrakučó.

• Nagoja: Osu trhy: Už tradičně 18. a 28. den v měsíci u chrámu (a stanice) Osu Kannon; nedaleko známého vědeckého muzea.

• Ósaka: Šitennódži trhy: Konají se 22. a 23. den v měsíci u jednoho z nejstarších chrámových komplexů v zemi (pro mě byl i prvním, co jsem v Japonsku navštívil).

Důležité je říct: Mějte připravenou hotovost, jinak moc nenakoupíte. Lze i trochu smlouvat, ale myslete na to, že Japonsko není Turecko. Zkusit to můžete u dražších věcí nebo při odběru více kousků. Buďte zdvořilí.

A nejdůležitější rada na závěr? Pokud plánujete navštívit blešák (nebo sekáč), nechte si v kufru aspoň pár kilo rezervu. Jinak hrozí, že se domů nesbalíte.

Mata ne za dva týdny 👋

PS: Krátkou video-procházku kjótskými trhy budu brzy sdílet s předplatiteli newsletteru — a stejně tak i postřehy kolem plánování aktuální cesty. Přidáte se? ⬇️

Můj kamarád z Jokohamy jezdíval do práce pravidelně na kole. Večer, po návratu domů, ho vždy postavil před vchodem našeho bytového bloku a dál se o své přemisťovadlo nestaral. Na otázku mi jen s podivem odpověděl:

„Ne, měl bych?“

Nikdy na to prý ani nepomyslel. Japonsko je koneckonců synonymem pro bezpečnou zemi. Nebo není?

Ruku na srdce…

Nic není stoprocentní. Ani Japonsko a jeho bezpečnost. Koneckonců zrovna krádeže kol jsou v zemi docela běžné a jen v Ósace a Tokiu se jich ročně ztratí desítky tisíc. Pozitivní je, že zhruba 50–60 % se jich nakonec vrátí ke svým majitelům.

Tipnete si, co dalšího se hodně krade? Znalci už tuší…

Ano, jsou to deštníky. Hlavně ty průhledné, co seženete v běžném obchodě za 150 Kč. Sám jsem tím natolik poznamenaný, že v Japonsku svůj deštník skoro nedám z ruky. 😁

Tohle jsou ale přece jen „drobnosti“, které turista málokdy pocítí. Jak je to s bezpečností v jiných oblastech?

Po setmění

Noční procházky japonskými (velko)městy patří mezi mé oblíbené kratochvíle. Šum okolí, neony… vždy jsem se tam cítil bezpečně. Ideální země na sólo cestování.

Existují samozřejmě místa, která nejsou tak uhlazená, jako čtvrť Kabukičó v Tokiu nebo Nišinari v Ósace. Ani tam se mi nikdy nic nepříjemného nestalo, ale rozhodně tam narazíte na svérázné existence… Zlaté pravidlo pro tyto oblasti zní: Nechoďte do pochybných barů s naháněči, kteří vás osloví na ulici. Právě zde totiž končí řada příběhů o předražených účtech za drink.

Na druhou stranu, trochu jinou příchuť může mít noční toulání pro ženy. A nejen toulání. Japonsko se totiž dlouhodobě potýká s fenoménem zvaným čikan, tedy nevhodným dotýkáním a obtěžováním hlavně v přeplněných vlacích. Podle průzkumů s tím má zkušenost přes 70 % žen z oblasti Tokia. I proto:

• nelze u japonských telefonů vypnout zvuk spouště fotoaparátu (prevence tajného focení),

• a v metru narazíte na speciální vagony vyhrazené pouze pro ženy. Neváhejte je využít.

Cizinkám se podobné incidenty obvykle vyhýbají, ale je dobré o tomto společenském problému vědět.

Přestože i tento „ráj“ má své trhliny (a že jich není málo), pro návštěvníka zůstává Japonsko neskutečně komfortní zemí. Možná tou vůbec nejpohodlnější na světě. Je to místo, kde i malé děti běžně chodí samy do školy a kde vám peněženku zapomenutou na lavičce pravděpodobně někdo vrátí.

Raději bych to ale netestoval, selský rozum a běžná hladina ostražitosti se hodí všude na světě. I v super bezpečném Japonsku.

A kdyby se vám přece jen něco přihodilo, ztratíte se nebo potřebujete pomoc, hledejte Kóban — malé policejní budky se zlatou hvězdou. Strážníci jsou velmi ochotní, a i když třeba nebudou umět anglicky, udělají maximum, aby vám pomohli.

Přeji bezpečné cesty!

Mata ne za dva týdny 👋

A co živelné pohromy jako zemětřesení… je třeba se bát? 🫨 To záleží. Více se dočtete v jednom ze starších newsletterů.

Před podzimem 2023 bych vám pořízení JRP skoro na 100 %…

Read more

Existuje ještě jeden významný den: 29. září, které patří výhradně Maneki neko. Moje kamarádka Lusi pro ni kdysi našla naprosto trefné pojmenování kočka zvačka.

Nepochybuju, že jste na tuto figurku s „mávající“ packou narazili v asijských obchodech nebo restauracích. Tušíte ale, jaký příběh se za ní skrývá? A že vám ve skutečnosti nemává, ale zve vás k sobě?

Ochránkyně svitků

Kočky jako takové se do Japonska dostaly zhruba v první polovině 6. století (nejspíš cestou z Indie přes Čínu). Jejich úkol byl vznešený: chránit posvátné texty před hlodavci. Zpočátku byly symbolem luxusu a žily v privátních pagodách elity. Mezi běžný lid se vydaly teprve později.

Jejich pověst ale nebyla vždy jen růžová. V japonském folklóru narazíte taky na temnější stránku. Od koček coby zlodějek jídla až po děsivá strašidla, jako jsou démoni bakeneko nebo dvouocasá potvora nekomata.

Jak se z kočky stal symbol štěstí?

Nejslavnější legenda vypráví o váženém muži (někdy se říká generál, jindy kupec), který procházel kolem chrámu. Uviděl kočku, která na něj zdánlivě mávala, a tak k ní popošel blíž. V tu ránu udeřil blesk přesně do místa, kde před vteřinou stál.

Muž uvěřil, že mu kočka zachránila život. Stal se patronem chrámu, spřátelil se s tamním mnichem a přinesl místu nevídané bohatství.

Příběh se prý odehrál v tokijském chrámu Gótokudži. Tradují se ale i jiné verze… Třeba ta z chrámu Imado, kde chudá stařenka našla figurku kočky, která jí přinesla požehnání po zbytek života.

Dnešní podoba Maneki neko s červeným obojkem vychází z módy období Edo (17.–19. století). V jedné pacce drží zlatou minci, druhou má tradičně zvednutou. Když je nahoře levá, láká do podniku zákazníky, pravá má naopak přinášet peníze a štěstí.

A protože Japonci na pověry docela dají (vzpomeňte si třeba na číslo čtyři), kočka zvačka je dodnes živoucím symbolem prosperity, který se postupně rozšířil do celého světa.

Máte doma tu svou?

Mata ne za dva týdny 👋

PS: Maskot města Hikone (nedaleko Kjóta) Hikoňan je inspirovaný Maneki neko, protože odtamtud údajně pocházel bohatý pán, kterého kočka zachránila před úderem blesku.