A právě tomu druhému bych se dneska rád věnoval.

Místo, kde budu spát, je totiž velká součást zážitku, které se snažím věnovat přiměřeno…

Read more

Vypadají totiž takhle. ⬇️

Originálních designů je po celé zemi prý přes 12 tisíc. A postupně přibývají nové, jako třeba série spojená s Pokémony.

Každé město, ať už metropole nebo malá obec, má obvykle svůj vlastní vzor, který odráží jeho unikátnost. Symbolické květiny, lokální tradice, pro region typické potraviny, významné osobnosti i popkultura, to vše se na poklopech může objevit.

Většina kanálů si drží obvyklou „litinovou“ podobu, ale pár exemplářů dostane i hezky barevné provedení, a to je pak podívaná! O to napínavější je potom jejich hledání. Největší šanci vám obvykle přinese okolí hlavního nádraží daného města nebo nějaké populární atrakce.

Barevné verze jsou ručně vylévané speciální pryskyřicí. Použitá barva je extrémně odolná, aby vydržela dekády projíždění aut i drsné počasí, a zároveň neklouzala pro chodce.

Kde se vzaly?

V 70. letech minulého století mělo Japonsko moderní kanalizační systém jen ve velkých městech. Jenže když se vláda rozhodla modernizovat zbytek země, narazila na odpor místních. Stručně řečeno, lidé v menších městech a na venkově nechtěli posílat své daně na něco, co je pod zemí a není to vidět.

Zlom nastal v roce 1985. Vysoký úředník tehdejšího ministerstva výstavby, Jasutake Kameda, přišel s nápadem: „Co kdybychom ty poklopy udělali tak hezké, že na ně lidé budou hrdí?“

Kameda navrhl, aby si každá obec mohla vytvořit vlastní design, který by reprezentoval její lokální identitu. Ministerstvo to podpořilo a začala neoficiální soutěž o nejhezčí poklop v zemi.

No a dnes má přes 95 % všech japonských municipalit svůj vlastní, unikátní design.

Nečekaný fenomén

V současnosti existuje kolem kanálů docela početná komunita fanoušků, kteří cestují po Japonsku čistě s cílem najít a vyfotit ty nejkrásnější kusy do sbírky. Někdy se jim říká „manholers“ neboli nadšenci do poklopů.

Stačí si vyhledat skupiny třeba na Facebooku, kde si lidé vyměňují své úlovky a tipy, jak je najít. K tomu vychází i bezplatné sběratelské karty (s GPS souřadnicemi), které vám dají např. v informačních centrech. A pochopitelně najdete i krámky se stylovými suvenýry. Jeden takový je v obchodním domě Hands v tokijské čtvrti Šibuja. Letos se tam chystám, tak vám pošlu fotky.

K tématu japonských kanálů existuje na YouTube i povedená přednáška Lucie Melounové, autorky kanálu Japondělí.

Je to zkrátka jeden z řady fenoménů, který mimo jiné pomáhá přesměrovat část turistů na místa, kam by se z vlastní vůle možná nikdy nevydali.

A mě samotného nutí poklopy pravidelně koukat nejen kolem sebe, ale taky pod nohy. Zkuste to při své návštěvě Japonska taky.

Mata ne za dva týdny 👋

PS: Tento newsletter vám výjimečně píšu na mobilu z jednoho malého norského městečka (pardon za zpoždění a případné překlepy). Jsem tady na krátké dovolené, abych načerpal energii do dalších projektů. Nádherná příroda a příjemný chládek. Mimochodem nově tady začali vyrábět populární japonskou zmrzlinu v sušence Monaka :)

Nákup výhodných letenek byl s ohledem na kazisvěta Trumpa tentokrát divočejší, než by se mi líbilo… Nakonec proto vůbec poprvé otestujeme jihokorejskou společnost Asiana s p…

Read more

Pro mě je to přitom jeden z hlavních gastro-favoritů.

Japonské kari, neboli karé.

Není kari jako kari

Čekáte pálivou nálož koření, ze které se vám orosí čelo jako u indického kari? Nene, japonské karé je docela jiné. I když pálit umí někdy taky. V prvé řadě je to hustá, krémová a chuťově spíše jemně sladká omáčka, kterou Japonci povýšili na národní poklad.

Nejčastěji ho potkáte ve třech podobách:

• Karé raisu: Klasika s rýží (jí se lžící, ne hůlkami).

• Karé udon: Verze s tlustými pšeničnými nudlemi.

• Karé pan: Smažená „houska“ plněná kari (ideální svačina z konbini).

Základem je jíška, která mu dává tu nezaměnitelnou sametovou texturu, a pak kousky brambor, mrkve, cibule a někdy také jablek.

Kde se v Japonsku vzalo?

Možná vás to překvapí, ale kari do Japonska nepřišlo z Indie, ale z Velké Británie. V období Meidži ho tam přivezli námořníci britského královského námořnictva. Japonci si ho (jak mají ve zvyku) přetvořili k obrazu svému a dnes je to jídlo, které definuje japonský „comfort food“. A já jim za to upřímně salutuju.

Představa, že si během deštivého dne sednete k barovému pultu a před vás přistane talíř s hromadou rýže, tmavou omáčkou a čerstvé usmaženým vepřovým řízkem, si přímo říká o zvolání: Svět je ještě v pořádku!

Karé je prostě jistota každé mé výpravy. Stejně jasná, jako že si hned po příletu v konbini „vyzvednu“ vajíčkové tousty a onigiri s tuňákem a majonézou.

Kam si na karé zajít?

To nejlepší často najdete v menších lokálních restauracích, ale pokud chcete zkusit osvědčenou klasiku, vsaďte na tyhle dva řetězce:

• CoCo Ichibanya: Tady si můžete navolit vše od pálivosti (1–10) až po gramáž rýže. S tou pálivostí ale opatrně, level 5 a výš už jsou smrtící…

• Go! Go! Curry: Specialista na Kanazawa curry s téměř černou, hustou omáčkou. Poznáte je podle gorily v logu.

Mimochodem, k té možnosti úpravy objednávky v CoCo se váže jedna vtipná historka, která mě dovedla k tomu, že jsem se pak dva dny nemohl na jídlo ani podívat. Schovám si ji ale na některý z příštích newsletterů.

A vy, pokud se do Japonska chystáte, si rozhodně zapište karé na seznam k ochutnání. Nebudete litovat.

Mata ne za dva týdny 👋

PS: Víte, co je super? Že si takové japonské karé velmi snadno uděláte i doma. Stačí koupit předchystané karé kostky (třeba značku Golden Curry), co seženete v dobrých asijských potravinách, přidat zeleninu, rýži a případně maso (mně chutná i s obalovanou treskou). Do půl hodiny máte hotovo. Vařili jsme si ho zrovna včera. Lahoda!

OMRKNOUT TABULKU

Už teď tabulka obsahuje přes 300 míst hlavně v Tokiu, Ósace a Kjótu, ale i v dalších japonských…

Read more

Ani zdaleka nepatřím mezi největší sběratele, ale i tak se nám za ty roky doma nastřádalo přes 500 svazků. Mohlo by to působit jako vychloubání, často jde přitom spíše o logistický oříšek. Obzvlášť, když se člověk stěhuje.

Na druhou stranu jsem díky tomu už ledacos přečetl, a tak se s vámi chci podělit nejen o pár tipů, do jakých příběhů se pustit, ale hlavně o několik zajímavostí o manze samotné.

10 věcí, které patrně nevíte

Čte se zprava doleva a jeden příběh se nezřídka roztáhne do dvaceti i více svazků. To jsou dneska už dobře známá fakta. Pokud ale japonský komiks vnímáte jen z dálky anebo ho prostě čtete, ale neřešíte do hloubky, je dost dobře možné, že o něm některé věci vůbec netušíte:

1. Západní kořeny: I když se často tvrdí, že manga vychází z prastarých japonských svitků, její moderní podoba vznikla především díky silnému vlivu dovezených komiksů z USA a Evropy na přelomu 19. a 20. století. Nejdéle vydávanou „mangou“ v předválečném Japonsku byl dokonce americký novinový strip Bringing Up Father.

2. Nástroj válečné propagandy: Zatímco v 20. letech minulého století byly komiksy spíše liberální a uvolněné, ve 30. letech je japonská vláda začala tvrdě potlačovat a využívat k armádní propagandě. Například populární manga Norakuro učila děti, že je šlechetné padnout za svou vlast.

3. Doktor mangy: Osamu Tezuka, který je považován za zakladatele moderní mangy a anime, za svou kariéru nakreslil a napsal přes 150 000 stran pro 600 různých komiksů. Přestože byl extrémně plodným autorem, zvládl k tomu ještě úspěšně vystudovat medicínu.

4. Ztrátové časopisy: Většina sérií vychází nejdříve v objemných komiksových časopisech, jako je známý Shonen Jump. Jsou to týdeníky z levného recyklovaného papíru, na kterých vydavatelé v podstatě prodělávají. Fungují totiž primárně jako masivní marketingový nástroj. Skutečný zisk generují až samostatné knihy, tedy ty svazky, které mnozí z vás mají doma.

5. O osudu sérií rozhodují čtenáři: V každém komiksovém časopise najdete korespondenční pohlednici (a dnes i QR kód), přes kterou čtenáři hlasují, jaký příběh a jaké postavy se jim líbí. Na základě této týdenní zpětné vazby panuje brutální výběr – méně oblíbené komiksy jsou redakcí velmi rychle a nemilosrdně ukončeny a nahrazeny jinými.

6. Dálnice k penězům: Traduje se, že dálniční obchvat v Nagoji byl postaven výhradně pro autora Dragon Ballu, Akiru Torijamu. Ačkoliv jde o městskou legendu, kterou sám autor s úsměvem vyvracel, pravdou zůstává, že úřady v jeho rodné prefektuře dělaly vše pro to, aby v regionu zůstal. Jeho daňové odvody totiž tvořily podstatnou část místního rozpočtu.

7. Úspěšnější než všichni hrdinové: Série One Piece drtí světovou konkurenci. K dnešku prodala přes 600 milionů výtisků, což je více než třeba komiksy s Kapitánem Amerikou a X-Meny dohromady. Oba přitom mají ve vydávání několik desítek let náskok. Nedávno si pirátská manga vyšlápla i na světovou jedničku Supermana.

8. Drsný život kreslířů: Být autorem mangy (mangakou) je tak trochu dobrovolné otroctví s minimem odpočinku. Například Eiičiró Oda (autor zmíněného One Piece) před pár lety zmínil, že spí pouhé 3 hodiny denně. Vyhoření, zdravotní pauzy a přepracování jsou v oboru krutou daní za úspěch.

9. Neskutečné objemy prodejů: Manga je základem japonské populární kultury a zabírá neuvěřitelných 45 % vydavatelského trhu. I když se už fyzicky tiskne méně papírových časopisů, průměrná spotřeba obsahu díky mobilním platformám neklesá a na každého Japonce, kterých je zhruba 122 milionů, vychází v průměru 15 svazků ročně.

10. Česká manga premiéra nedopadla: Úplně první manga u nás nečekaně vyšla už v roce 2000. Šlo o titul Gon o malém dinosaurovi. U čtenářů ale neměl vůbec úspěch, takže vyšel pouze jeden jediný díl a vydavatel to následně vzdal. Dnes táhne český trh hlavně nakladatelství CREW, ale zmínit je třeba i Zoner Press, Egmont, Zanir, GATE, Argo a Hanami (vzpomínáme).

Pár tipů na rozloučenou

Z rukávu bych vám nejraději vysypal celou řadu doporučení. Když se ale budu držet těch největších, mým jednoznačným favoritem je už od dětství legendární Akira Torijama. Nejen kvůli Dragon Ballu, zbožňuju taky jeho veselou sérii Dr. Slump. Dokonale nakažlivý humor!

Mým druhým tipem nemůže být nikdo jiný než vizionář Inio Asano, který se ve svých příbězích zaměřuje na různé společenské problémy. Za zmínku rozhodně stojí Ojasumi Punpun, česky vydané Město světel a Solanin nebo vynikající apokalyptická série Dead Dead Demon’s De De De De Destruction.

No a do třetice aspoň heslovitě něco z těch, co bych neváhal vybrat do mého TOP10: Slam Dunk (Takehiko Inoue), Yotsuba&! (Kijohiko Azuma), Fire Punch (Tacuki Fudžimoto), případně Made in Abyss (Cukuši Akihito).

A co vy a manga… Čtete? Která je vaše oblíbená? Co byste rádi viděli v češtině? Jako vždy budu nadšený z vašich postřehů.

Mata ne za dva týdny 👋

PS: 26. dubna přivezu kousek Japonska na festival Literatura Žije v Českých Budějovicích. 📚 Moje povídání o manze i cestování startuje 16:15 v Biografu Kotva. Potkáme se?

Protože jsem toho bohužel nenatočil moc, byl jsem příliš zaujatý samotným zkoumáním věcí, přidám ještě pár fotek ⬇️

Read more

Mám na to vypiplanou tabulku.

Je to čas plný nadšení, očekávání, nových objevů. A co si budeme, taky mnoha ústupků a škrtání. Všechno se tam prostě nikdy nevejde.

Několik prvních výprav byl můj postup prakticky neměnný a harmonogram jsem stavěl hlavně podle zajímavých míst, lákavých rámen barů, neobjevených památek… Zhruba tři roky zpátky se ale něco změnilo.

Objevil jsem japonské bleší trhy.

Předstupněm blešáků pro mě byly second-handy. Řetězce jako 2nd Street, Surugaya nebo obchody ze skupiny Off jsou jedním z prvních míst, které dnes při zkoumání nového města hledám. Některé jsou specializované, jinde koupíte vše od anime figurek po okrasné talíře. Doporučuji vyzkoušet.

Láska pod širým nebem

Když jsme loni s partnerkou přistáli v Ósace, místo hotelu jsme z letiště zamířili rovnou na vlak do Kjóta, abychom stihli vyhlášené trhy u chrámu Tódži.

A byla to naprostá nádhera.

Mít v sobě jen o kousek méně soudnosti, nejspíš bychom zvládli zaplnit oba naše kufry hned první den pobytu. To máte tradiční kimona a boty, vlakové cedule, historické mince, baseballové kartičky, staré obrazy, fotoaparáty, sošky tanukiho, dřevěné hračky, čajové konvičky… Asi si to dokážete představit.

Píšu to celé samozřejmě s trochou nadsázky, každopádně návštěvy lokálních tržišť se opravdu staly jednou z mých oblíbených aktivit.

I když si tam nic nekoupíte, odnesete si přinejmenším zcela nový a jedinečný zážitek. Jsou to koneckonců místa plná krásných věcí, vzpomínek, příběhů a často i milých rozhovorů.

V obchodních řetězcích typu Don Quijote, kam velká část turistů obvykle zamíří, tohle prostě nezažijete.

Kam vyrazit na lov pokladů?

Po celém Japonsku jich najdete spoustu. Mnoho trhů se koná pravidelně, ale obvykle jen jedou nebo dvakrát v měsíci. Tady je pár těch populárních:

• Kjóto: Kóbó-san trhy: Vždy 21. den v měsíci. Je to obrovská akce přímo v areálu chrámu Tódži s krásnou dřevěnou pagodou.

• Tokio: Oedo trhy: Největší venkovní trh se starožitnostmi, obvykle každou 1. a 3. neděli (nebo sobotu) v měsíci u stanice Júrakučó.

• Nagoja: Osu trhy: Už tradičně 18. a 28. den v měsíci u chrámu (a stanice) Osu Kannon; nedaleko známého vědeckého muzea.

• Ósaka: Šitennódži trhy: Konají se 22. a 23. den v měsíci u jednoho z nejstarších chrámových komplexů v zemi (pro mě byl i prvním, co jsem v Japonsku navštívil).

Důležité je říct: Mějte připravenou hotovost, jinak moc nenakoupíte. Lze i trochu smlouvat, ale myslete na to, že Japonsko není Turecko. Zkusit to můžete u dražších věcí nebo při odběru více kousků. Buďte zdvořilí.

A nejdůležitější rada na závěr? Pokud plánujete navštívit blešák (nebo sekáč), nechte si v kufru aspoň pár kilo rezervu. Jinak hrozí, že se domů nesbalíte.

Mata ne za dva týdny 👋

PS: Krátkou video-procházku kjótskými trhy budu brzy sdílet s předplatiteli newsletteru — a stejně tak i postřehy kolem plánování aktuální cesty. Přidáte se? ⬇️

Můj kamarád z Jokohamy jezdíval do práce pravidelně na kole. Večer, po návratu domů, ho vždy postavil před vchodem našeho bytového bloku a dál se o své přemisťovadlo nestaral. Na otázku mi jen s podivem odpověděl:

„Ne, měl bych?“

Nikdy na to prý ani nepomyslel. Japonsko je koneckonců synonymem pro bezpečnou zemi. Nebo není?

Ruku na srdce…

Nic není stoprocentní. Ani Japonsko a jeho bezpečnost. Koneckonců zrovna krádeže kol jsou v zemi docela běžné a jen v Ósace a Tokiu se jich ročně ztratí desítky tisíc. Pozitivní je, že zhruba 50–60 % se jich nakonec vrátí ke svým majitelům.

Tipnete si, co dalšího se hodně krade? Znalci už tuší…

Ano, jsou to deštníky. Hlavně ty průhledné, co seženete v běžném obchodě za 150 Kč. Sám jsem tím natolik poznamenaný, že v Japonsku svůj deštník skoro nedám z ruky. 😁

Tohle jsou ale přece jen „drobnosti“, které turista málokdy pocítí. Jak je to s bezpečností v jiných oblastech?

Po setmění

Noční procházky japonskými (velko)městy patří mezi mé oblíbené kratochvíle. Šum okolí, neony… vždy jsem se tam cítil bezpečně. Ideální země na sólo cestování.

Existují samozřejmě místa, která nejsou tak uhlazená, jako čtvrť Kabukičó v Tokiu nebo Nišinari v Ósace. Ani tam se mi nikdy nic nepříjemného nestalo, ale rozhodně tam narazíte na svérázné existence… Zlaté pravidlo pro tyto oblasti zní: Nechoďte do pochybných barů s naháněči, kteří vás osloví na ulici. Právě zde totiž končí řada příběhů o předražených účtech za drink.

Na druhou stranu, trochu jinou příchuť může mít noční toulání pro ženy. A nejen toulání. Japonsko se totiž dlouhodobě potýká s fenoménem zvaným čikan, tedy nevhodným dotýkáním a obtěžováním hlavně v přeplněných vlacích. Podle průzkumů s tím má zkušenost přes 70 % žen z oblasti Tokia. I proto:

• nelze u japonských telefonů vypnout zvuk spouště fotoaparátu (prevence tajného focení),

• a v metru narazíte na speciální vagony vyhrazené pouze pro ženy. Neváhejte je využít.

Cizinkám se podobné incidenty obvykle vyhýbají, ale je dobré o tomto společenském problému vědět.

Přestože i tento „ráj“ má své trhliny (a že jich není málo), pro návštěvníka zůstává Japonsko neskutečně komfortní zemí. Možná tou vůbec nejpohodlnější na světě. Je to místo, kde i malé děti běžně chodí samy do školy a kde vám peněženku zapomenutou na lavičce pravděpodobně někdo vrátí.

Raději bych to ale netestoval, selský rozum a běžná hladina ostražitosti se hodí všude na světě. I v super bezpečném Japonsku.

A kdyby se vám přece jen něco přihodilo, ztratíte se nebo potřebujete pomoc, hledejte Kóban — malé policejní budky se zlatou hvězdou. Strážníci jsou velmi ochotní, a i když třeba nebudou umět anglicky, udělají maximum, aby vám pomohli.

Přeji bezpečné cesty!

Mata ne za dva týdny 👋

A co živelné pohromy jako zemětřesení… je třeba se bát? 🫨 To záleží. Více se dočtete v jednom ze starších newsletterů.

Před podzimem 2023 bych vám pořízení JRP skoro na 100 %…

Read more

Existuje ještě jeden významný den: 29. září, které patří výhradně Maneki neko. Moje kamarádka Lusi pro ni kdysi našla naprosto trefné pojmenování kočka zvačka.

Nepochybuju, že jste na tuto figurku s „mávající“ packou narazili v asijských obchodech nebo restauracích. Tušíte ale, jaký příběh se za ní skrývá? A že vám ve skutečnosti nemává, ale zve vás k sobě?

Ochránkyně svitků

Kočky jako takové se do Japonska dostaly zhruba v první polovině 6. století (nejspíš cestou z Indie přes Čínu). Jejich úkol byl vznešený: chránit posvátné texty před hlodavci. Zpočátku byly symbolem luxusu a žily v privátních pagodách elity. Mezi běžný lid se vydaly teprve později.

Jejich pověst ale nebyla vždy jen růžová. V japonském folklóru narazíte taky na temnější stránku. Od koček coby zlodějek jídla až po děsivá strašidla, jako jsou démoni bakeneko nebo dvouocasá potvora nekomata.

Jak se z kočky stal symbol štěstí?

Nejslavnější legenda vypráví o váženém muži (někdy se říká generál, jindy kupec), který procházel kolem chrámu. Uviděl kočku, která na něj zdánlivě mávala, a tak k ní popošel blíž. V tu ránu udeřil blesk přesně do místa, kde před vteřinou stál.

Muž uvěřil, že mu kočka zachránila život. Stal se patronem chrámu, spřátelil se s tamním mnichem a přinesl místu nevídané bohatství.

Příběh se prý odehrál v tokijském chrámu Gótokudži. Tradují se ale i jiné verze… Třeba ta z chrámu Imado, kde chudá stařenka našla figurku kočky, která jí přinesla požehnání po zbytek života.

Dnešní podoba Maneki neko s červeným obojkem vychází z módy období Edo (17.–19. století). V jedné pacce drží zlatou minci, druhou má tradičně zvednutou. Když je nahoře levá, láká do podniku zákazníky, pravá má naopak přinášet peníze a štěstí.

A protože Japonci na pověry docela dají (vzpomeňte si třeba na číslo čtyři), kočka zvačka je dodnes živoucím symbolem prosperity, který se postupně rozšířil do celého světa.

Máte doma tu svou?

Mata ne za dva týdny 👋

PS: Maskot města Hikone (nedaleko Kjóta) Hikoňan je inspirovaný Maneki neko, protože odtamtud údajně pocházel bohatý pán, kterého kočka zachránila před úderem blesku.

Osobně jsem kdysi navštívil ještě staré tržiště v Cukidži, které hlavnímu městu sloužilo nějakých 80 let, jeho velká část (včetně aukcí) se ale v roce 2018…

Read more

Nevěříte? ⬇️

Kdybyste chtěli vidět aktuální stav, doporučuji kouknout na instagramový profil Kikymori, která zrovna sněhovou nadílku v Japonsku zažívá a poskytla mi i tuto čerstvou fotku.

Sibiřské vichry jsou kruté

Ledový vítr z Ruska cestou přes Japonské moře nasaje obrovskou vlhkost. A když pak narazí na japonské hory, dojde k něčemu, co se občas označuje jako efekt japonského moře: mraky se prostě zastaví a veškerou nálož vyklopí na první kousek země, který potkají. Výsledkem bývá tzv. JAPOW (Japan powder snow) neboli nadýchaný prašan, za kterým mimo jiné létají milovníci zimních sportů ze všech koutů planety.

Populární lyžařská střediska jsou třeba Niseko, Furano nebo Rusucu (vše Hokkaidó), případně Hakuba a Nozawa Onsen poblíž Nagana.

Aomori, které najdete na samém severu hlavního japonského ostrova Honšú, je dokonce tím vůbec nejvíce zasněženým městem světa. Každý rok tam napadne v průměru 8 metrů sněhu. A třeba taková hora Ibuki, poblíž největšího japonského jezera Biwa, drží rekord pro historicky nejhlubší naměřenou sněhovou pokrývku — v roce 1927 měla téměř 12 metrů.

Pokud tedy trpíte nedostatkem zimních radovánek a rakouské Alpy už vás moc neberou, co takhle Japonsko?

Musíte ale samozřejmě přistát na té „správné“ straně, protože zatímco poblíž Sappora zažijete v lednu opravdu krásnou zimu s průměrnými teplotami kolem nuly, na jihu země bude tou dobou klidně o 10 stupňů tepleji. Nemluvě o tropické Okinawě.

A když už vyrazíte, cestujte opatrně a s rozumem. Zapadnout někde v Japonsku s vypůjčeným autem totiž nebývá nic těžkého…

Mata ne za dva týdny 👋

PS: Věděli jste, že některá japonská města, jako Niigata, se zbavují sněhu na cestách pomocí systému ostřikovačů s horkou podzemní vodou, které jsou umístěné uprostřed silnice? Koukněte na video.

Čajový…

Read more

K výpravě mě jako první inspirovala kamarádka Lu…

Read more

Nabídne vám jedinečný pohled do doby samurajů. Kamenné cesty, zalesněné hory, tradiční hostince a taky pár čajoven. Při procházce touto trasou, po níž kdysi putovali feudální páni a úřední poslové, míjíte kli…

Read more

Celá trasa je dlouhá cca 60 kilometrů a vede mezi městy Imabari (pref. Ehime) do Onomiči (pref. Hirošima…

Read more

…dozvíte se v každém druhém videu a článku. Je to taková každoroční mantra. Snad s výjimkou covidu. Na druhou stranu je ale pravda, že třeba pohledem financí to teď opravdu zajímavé je.

Když jsem byl v roce 2014 v Japonsku poprvé, 100 jenů = cca 20 Kč. Pokud kouknete na kurz dnes, na podobnou sumu japonské měny stačí jen něco přes 13 korun. To by šlo, co říkáte?

Rok 2026 ale samozřejmě láká i na jiné novinky a změny. Byť ne všechny jsou ryze pozitivní. Pojďme se na ně společně podívat.

Začnu několika místy, které byste si mohli chtít přidat do svého itineráře:

(Staro)nové atrakce

• PokéPark Kanto (otevření 5. února): První stálý venkovní zábavní park s Pokémony na světě. Najdete ho v areálu Yomiurilandu v Tokiu.

• Tokyo Dream Park (otevření 27. března): Obrovský zábavní komplex v tokijském Ariake, za kterým stojí televize Asahi. Koncertní stály, výstavy (jedna se má věnovat populárnímu Doraemonovi), atd.

• Uzumasa Kyoto Village (znovuotevření 28. března): Známý filmový Toei Kyoto Studio Park se k 50. výročí svého založení mění na historickou vesničku z období Edo, kde budou moci návštěvníci nahlédnout do života v éře samurajů.

• MoN Takanawa: Muzeum příběhů (otevření 28. března): Nová kulturní dominanta nedaleko stanice Šinagawa v Tokiu slibuje propojení japonské historie, moderních technologií a umění. Koukněte na video.

• Edo-Tokyo Museum (znovuotevření 31. března): Po čtyřleté rekonstrukci bude opět přístupné krásné interaktivní muzeum věnované historii Tokia. Novým lákadlem je např. věrná replika slavného hodinářství Hattori (dnes Seiko).

• Nara Prison Museum (otevření 27. dubna): Pokud vás láká nahlédnout do prostor bývalé věznice, brzy dostanete příležitost. Tato v Naře je navíc jedinou dochovanou z pěti velkých věznic éry Meidži. Tématu vězení v Japonsku jsem se věnoval v jednom z loňských newsletterů.

• Hrad Šuri (znovuotevření na podzim): Poté, co v roce 2019 hrad zachvátil velký požár, se Japonsko pustilo do precizní rekonstrukce za použití tradičních metod a materiálů. Podle plánu by se hlavní budova Seiden měla znovuotevřít návštěvníkům letos na podzim.

• Hrad Hirosaki (návrat na původní místo, podzim): Od roku 2015 se hlavní věž hradu Hirosaki nenachází na svém původním místě. Kvůli nezbytné opravě kamenných základů a zdí byla celá stavba (vážící 400 tun) přesunuta o 70 metrů dál. Na podzim se má ale vrátit! Mimochodem jde o jeden z nejvzácnějších hradů v celém Japonsku.

Pozor, několik známých míst se letos taky uzavře. Od konce března bude např. kvůli rekonstrukci uzavřený hrad v Hirošimě. Z podobného důvodu zůstává nepřístupná i velká část hradu v Nagoji a ještě pár let se potáhnou opravy krásné 5stupňové pagody u chrámu Kofukudži v Naře. Stejný osud nově potká taky pagodu na ostrově Mijadžima (naštěstí „jen“ do konce roku).

Pravidla, vychytávky a poplatky…

• Japonské dráhy (JR) plánují plošně zvýšit ceny jízdenek. Pro lokální vlaky i šinkanseny. Nové ceny by se měly projevit od března.

• Turisté si od března připlatí taky u některých památek a muzeí. Nerezidenti prefektury Hjógo budou např. muset zaplatit jednou tak drahý lístek na hradě Himedži (přesto moc doporučuji navštívit). Dříve 130 Kč, nově cca 330 Kč.

• Řetězec obchodů 7-Eleven spustil novou službu úschovy zavazadel. Ve spolupráci se službou Ecbo Cloak. Dostupná je teď na zhruba 300 pobočkách po celé zemi. Menší tašky uložíte za cca 60 Kč / den. Kufry vás vyjdou na stovku. Místo je ale (nejspíš) třeba rezervovat přes aplikaci Ecbo Cloak.

• Od července 2026 se ztrojnásobí odletová daň. Možná jste o tom ani nevěděli, ale v ceně letenek vždy byl zahrnutý i tzv. odletový poplatek cca 1000 jenů (130 Kč). Nová výše bude 3000 jpy a týká se všech cestujících (i Japonců).

• Kjóto od 1. března zvyšuje ubytovací daně, což má pomoci v boji proti nadměrnému turismu. Zatímco u levnějších ubytování bude zvýšení jen mírné, max o desítky korun, u luxusních hotelů si osoba připlatí o víc jak 1000 Kč za noc..

• V Tokiu se aktuálně testuje možnost placení za MHD klasickou platební kartou. Podobně to funguje např. v Londýně a řadě dalších měst. Turisté by si tak nemuseli pořizovat místní IC karty (což je ale samo o sobě jednoduchá záležitost).

• Bezcelní nákupy (Tax-Free). Konec okamžitých slev. Od 1. listopadu se zavádí nový systém, kdy na pokladně zaplatíte plnou cenu včetně daně a refundaci obdržíte až u speciálních kiosků na letištích (Narita, Haneda, Kansai) před odletem.

Snad jsem vás spíš nalákal, než odradil… sám se na letošní cestu každopádně moc těším. Kdybyste chtěli pomoct s naplánováním té svojí, dejte vědět.

Mata ne za dva týdny 👋

🍙 Chcete seznam 200+ super míst v Japonsku a další bonusy?
Přidejte se mezi Patrony newsletteru. 🤜🤛

Jajoi Kusama, Čiharu Šiota, Takaši Murakami, Leiko Ikemura… to je jen pár nejvýraznějších jmen, na které jste už možná narazili. Nejen proto, že jde o japonské umělce světového kalibru, ale i díky tomu, že se jejich výstavy občas dostanou přímo k nám nebo do blízkého okolí:

• Čiharu byla loni v pražské Kunsthalle,

• za Leiko si teď můžete zajet do vídeňské Albertiny (do 6. dubna)

• a velká výstava Jajoi bude od září v Amsterdamu.

Není se na co vymlouvat, japonské umění máme na dosah.

Kam za japonskou kulturou v Česku? Pravidelný přehled událostí sdílí na svém instagramovém profilu třeba Czechoneko, případně koukněte do sekce Akce a události na webu Česko-japonské společnosti.

Sám jsem přitom podobné akce dřív moc nevyhledával. Asi to přišlo s věkem. Anebo možná s tím, jak k nám japonská kultura proniká víc a víc.

Mé častější návštěvy výstav bohužel ještě nestihly změnit fakt, že umění stále víc nerozumím, než rozumím. Na druhou stranu jsem si ale uvědomil, že to vůbec nevadí, že to není nutné, že ho občas stačí jen zažít.

A tak se o to snažím.

Rád bych vám proto mimo výše zmíněných dnes doporučil i pár mých oblíbených míst přímo v Japonsku, protože začátek roku je tradičně ve znamení plánování nových výprav; tak proč si tam nepřidat i něco ze světa umění:

• Hakone Open-Air Museum — Lokální i zahraniční umělci pod širým nebem a v prostoru, který si nepochybně užijete vy i vaše děti.

• Chichu Art Museum — Minimalistické co do vystavených děl, ale o to silnější zážitkem. Jedno z nejpopulárnějších míst na uměleckém ostrůvku Naošima, hned po červené a žluté dýni královny puntíků Jajoi Kusamy.

• Mori Art Museum — Prostor s krásným (večerním) výhledem na Tokio. Byla to před lety moje vůbec první výstava v Japonsku a tehdy mě tam úplnou náhodou přivítaly i obrazy českých umělců.

• Aomori Museum of Art — Vyrazil jsem tam za ikonickou sochou psa a neplánovaně dostal šanci navštívit výstavu mého oblíbeného režiséra anime filmů, Makota Šinkaie. Srdcovka.

Kdybyste měli vlastní tipy, kam za japonským uměním vyrazit, neváhejte se podělit.

Mata ne za dva týdny 👋

PS: Láká vás spíše architektura? V muzeu Manggha v Krakově teď můžete navštívit výstavu unikátních konstrukcí Šigeru Bana. Ve vedlejší restauraci navíc dělají vynikající japonské obědy. Doporučuji spojit.

🍙 Chcete seznam 200+ super míst v Japonsku a další bonusy?
Přidejte se mezi Patrony newsletteru. 🤜🤛

Souhlasíte?

A hned na druhém místě je lednička…

Za posledních 15 let jsem bydliště měnil hned několikrát. Jednou to byl posun doslova přes chodbu, jindy jsem překračoval hranice. A k tomu bych mohl přidat řadu situací, kdy jsem pomáhal tahat nábytek kamarádům.

Neříkám, že v tom není vždy i kousek dobrodružství a zábavy, ale co se týče procesu balení, lepší vyhořet.

Píšu o tom, protože mám jeden z těchto zážitků čerstvě za sebou.

A pokaždé si při tom vzpomenu na Japonsko.

Sousedi vás budou milovat

Některé japonské firmy, jako třeba Art Moving Company nebo Sakai, povýšily celý proces stěhování na umění, kterého chcete být součástí. Opravdu. Mít tady k dispozici podobnou službu, klidně bych do toho šel ještě jednou.

A možná si to i trochu užil.

Shrnu vám, jak to probíhá:

• Příprava. Pár týdnů před stěhováním k vám přijde zástupce firmy na „inspekci“, aby zkonzultoval, co se bude stěhovat. Shrne postup stěhování a doplňkové služby (mohou vám např. jen poskytnout krabice, do kterých si vše zabalíte sami, nebo to necháte celé na nich).

• Balení. Ve stanovený den dorazí firemní „baliči“, kteří všechny domluvené věci pečlivě zabalí do boxů (super jsou ty na nádobí, jako můžete vidět na obrázku výše). Připraví ale taky ochranné podložky na zem, aby se nepodřela podlaha, a dokonce si při vstupu oblečou zcela nové ponožky. Nechcete přece zbytečný prach z venku. Na rozlišení křehkosti označují krabice různou barvou lepicí pásky.

• Stěhování. Další den dorazí těžká parta, která nejenže vše bezpečně odnese, ale připraví i okolí. Pokud se stěhujete z bytu, firma zabezpečí všechny stěny i podlahy v domě, kde se bude chodit s věcmi. Nic se nesmí poškodit. Před zahájením upozorní taky sousedy, omluví se za omezení a případný hluk a věnují jim malou pozornost. Zbývá už jen očistit nábytek a vše naskládat do auta. Vybavení typu postel, které by se komplikovaně přenášelo, vám zvládnou i rozmontovat a v cílové destinaci opět složit.

• Finalizace. V novém bytě či domě se celý postup prakticky opakuje, jen v obráceném pořadí. Mimochodem podle zvoleného balíčku služby v ceně můžete mít i jednu úpravu rozložení nábytku v rozmezí jednoho roku od přestěhování. V hlavě mi při tom vyskakuje anglická hláška: „How cool is that!?“

Co víc, uklidí vám, pomohou se zbavit nechtěného nábytku… a tak bych mohl pokračovat.

Teď ale trocha kruté reality.

Za takový servis si samozřejmě připlatíte. Zatímco úplný základ při přesunu v rámci města vyjde na pár tisíc korun (balíte sami), za kompletní servis stěhování pro celou rodinu, jako jsem popsal výše, dáte spíš několik desítek tisíc. Vyplatí se prý ale trochu smlouvat.

Ne každá japonská firma pochopitelně nabízí tak komplexní službu. A ano, i v Japonsku si lidé často jen pronajmou auto a odvezou si vše s partou přátel.

I tak mě ale celý ten proces fascinuje a při každém náročném přesunu na něj znovu myslím.

Pokud byste chtěli vidět japonské stěhování v pohybu, koukněte třeba na YouTubera Paola, který celý proces natočil.

A tímhle tipem se pro letošek rozloučím. Přes Vánoce si dávám s psaním pauzu, takže se budu těšit na počtenou zhruba za měsíc.

Přeji vám vše dobré, krásné a pohodové svátky a…

Mata ne v novém roce 👋

🍙 Chcete seznam 200+ super míst v Japonsku a další bonusy?
Přidejte se mezi Patrony newsletteru. 🤜🤛