Ten pocit, když si po dlouhém letu jdete do 7-Eleven koupit své první onigiri s tuňákem a majonézou.
Znáte?
A uvažovali jste někdy nad tím, jak se asi daří člověku, co vám ho s úsměvem prodal? V centru Tokia. Ve dvě hodiny ráno…
Mýtus vs. realita
Obvykle vám píšu o hezkých věcech, jednou za čas je ale užitečné vyměnit 2D pohled internetu za 3D realitu. A každodenní realita Japonska má ke krásným obrázkům ze sociálních sítí místy dost daleko.
COOL JAPAN: Tak se jmenuje oficiální strategie japonské vlády, která od roku 2013 proměnila anime, hry i jídlo v nablýskaný exportní produkt. Japonsko investovalo miliardy jenů do budování ideálního obrazu země. Animátoři pracující do úmoru? Neexistuje. Diskriminace obyvatel ze zasažené Fukušimy? U nás rozhodně ne. Genderová nerovnost? Však máme premiérku. Žijte podle ikigai a kupujte letenky!
Na první pohled by člověk řekl, že v Japonsku přece všechno funguje perfektně. Mačča, wabi-sabi a Totoro. Lepší země pro cestování není. Jsou ale věci, před kterými v zájmu vlastního pohodlí tak trochu zavíráme oči.
O čem se moc nemluví?
Ne až tak pohodlné konbini: Nonstop provoz samoobsluh typu 7-Eleven nebo Family Mart je pro zákazníky skvělý, ale pro samotné majitele franšíz představuje tvrdý boj. Naráží na velký nedostatek lidí i přísné podmínky korporací. Nemluvě o tom, že v noci je velká část poboček ztrátová. Vyhazuje se ohromné množství jídla, které často ani není prošlé, jen aby pulty vypadaly každou sekundu perfektně. A zaměstnanci? Jsou nuceni k přesčasům u jedné z nejhůře placených prací v zemi.
Neviditelná chudoba: Vzpomínáte na zprávy o tom, jak v rámci příprav na olympijské hry docházelo k vytlačování lidí bez domova z veřejných prostor? Rozhodně nešlo o ojedinělou událost. Parky ustupují komerčním projektům nebo dostávají speciálně navržené lavičky, na kterých se nedá ležet. Chudoba v zemi existuje, jen nesmí být vidět, aby nekazila dokonalý vizuál.
Nedostupné bydlení: Zatímco influenceři čím dál častěji natáčejí videa o tom, jak si levně koupili a opravili opuštěný dům na japonském venkově, pro mladé Japonce ve městech je vlastní bydlení téměř nedosažitelné. Mnozí žijí v tzv. sharehousech (sdíleném bydlení) nebo u rodičů, což je i jednou z příčin, proč odkládají zakládání rodin.
Impuls otevřít tohle ne zrovna příjemné téma mi dala esej známé polské japanistky Karoliny Bednarz, která v článku postavila do ostrého kontrastu obraz vytvářený turisty se skutečnými problémy moderní japonské společnosti.
Po přečtení jejího textu by si člověk mohl pomyslet, že běžný turista = necitlivý konzument, který ignoruje okolní svět a slouží jako nástroj propagandy. Tak černé to ale podle mě není. Sám znám řadu lidí, kteří se o podobná témata aktivně zajímají. A taky, těžko po někom chtít, aby si před dovolenou dělal hloubkovou sociologickou sondu a odpíral si nadšení z cestování. Japonsko nás rozhodně má čím inspirovat. Což ale neznamená, že bychom se na něj měli přestat dívat kriticky.
Cílem tohoto příspěvku rozhodně není moralizovat — musel bych začít sám u sebe. A stejně tak vám nechci podsouvat názor, abyste se snad cítili špatně za to, že se vám Japonsko líbí (nebo že jste tam vůbec jeli). Věřím, že znalost a empatie k problémům místních nedělá Japonsko méně fascinujícím. Řekl bych, že je to přesně naopak, dělá ho lidštějším a reálnějším.
Mata ne za dva týdny 👋
